Na obrázku v záhlaví stránky: Leoš Janáček s profesory varhanního kurzu 1905-1906. Vlevo od Leoše Janáčka sedí Marie Kuhlová, vpravo Max Koblížek. 1906 Ateliér Rafael. Majetek MZM.
Leoš Janáček patří k nejpozoruhodnějším zjevům nejen české, ale i světové hudební kultury. Narozen 3. 7. 1854 v Hukvaldech jako deváté dítě venkovského učitele, přišel do Brna v jedenácti letech, aby zde získal důkladné hudební vzdělání ve fundaci starobrněnského kláštera, a s Brnem spojil celý svůj život. Už od 70. let předminulého století v tomto tehdy provinciálním městě vyvíjel soustavnou osvětovou, organizační, pedagogickou a uměleckou činnost, souběžně s vlastní činností kompoziční. Janáčkovy skladatelské počátky byly ovlivněny studiem moravského folkloru a o něco málo později zájmem o psychologické aspekty lidské mluvy. Na těchto základech krystalizoval jeho osobitý způsob hudebního vyjadřování, jehož příznačným rysem je zkratkovitost hudebních myšlenek a prudký kontrast jejich spojování.
Nejvlastnějším polem Janáčkovy působnosti byla opera. Skladatel vytvořil devět oper, z nichž třetí, Její pastorkyňa, vznikala plných devět let a čekala na své uznání – stejně jako autor sám – velmi dlouho, po uvedení v pražském Národním divadle 1916 a ve Vídni 1918 však založila Janáčkovu světovou slávu. Teprve tehdy, v posledním desetiletí života, kdy se Janáček konečně dočkal uznání své tvorby, vytvořil v rychlém sledu za sebou svá nejvýznamnější díla, jimiž zásadně obohatil repertoár operních domů (Káťa Kabanová, Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos a Z mrtvého domu) i koncertních pódií (Zápisník zmizelého, dva smyčcové kvartety, dechový sextet Mládí, Sinfonietta, Glagolská mše a řada dalších). Skladatel zemřel 12. 8. 1928 v Ostravě, pochován je na Ústředním hřbitově v Brně v čestném kruhu.
Co dnes znamená Janáčkovo dědictví či přímo jeho odkaz nejen ve vysokém školství? Nejen tento odkaz hudebního génia a patrona brněnské akademie byl nosnou záminkou k rozhovoru s předním tuzemským znalcem Janáčkova života a díla Jiřím Zahrádkou. Mluvili jsme o všem, co nám dnes ze skladatelova odkazu zbylo, jak na nás toto dědictví působí nejen na půdě JAMU a vysokého uměleckého školství obecně. Leoš Janáček zemřel 12. srpna 1928 v Moravské Ostravě na zápal plic a to ve věku 74 let. První dekáda existence mladé Československé republiky tak končila odchodem mimořádného umělce, který se narodil za mocnářství, ale o vznik samostatného státu stejně jako o vznik vysoké hudební školy v Brně po celý svůj život velmi stál. Velký rusofil se nakonec samostatného uměleckého učiliště dočkal. Po vzniku Československé republiky si již pětašedesátiletý Janáček okamžitě uvědomil, že nová politická situace umožňuje zřízení hudební konzervatoře v Brně. Patrocinium tohoto génia ve svém erbu od svého vzniku v roce 1947 hrdě nese Janáčkova akademie múzických umění.
Pochopitelně, a to ze dvou důvodů. Jednak z jeho výdobytků žijeme dodnes – například brněnské hudební školství by se bez Janáčkovy celoživotní dřiny začalo rozvíjet později a dnes by nejspíš vypadalo daleko skromněji. Ale hlavní věc je samozřejmě Janáčkova tvorba. Zdá se mi, že už si konečně, skoro 100 let po skladatelově úmrtí, všichni uvědomili, že máme co dočinění s tvorbou jednoho z nejvýznamnějších světových skladatelů, a to nejenom 20. století. V Brně to dokládá například festival Janáček Brno, na který se již tradičně sjíždí spousty zahraničních návštěvníků, nebo nedávný zápis Archivu Leoše Janáčka Moravského zemského muzea do registru Paměti světa UNESCO.
